Den 20.
Ráno jsem se cítila zase odpočatě. Včera večer už jsem na sobě
pociťovala silnou únavu, ale dnes se cítím opět svěží. Připravená na nové
zážitky. Dnes jsme měli v plánu dojít do Southern Ridges. Do jihozápadní části
Singapuru, kde pobřeží lemuje velký nákladní přístav s nekonečnou hradbou
kontejnerů. Vede zde lanovka spojující vrcholek Mt. Faber se zábavním ostrovem
Sentosa.
My jsme se vydali po
turistické stezce Southern Ridges, která vede přes řadu zajímavých mostů a
protíná několik parků. Můžeme projít džunglí a přitom být stále ve městě. Trasa
má devět kilometrů a my už se nemohli dočkat, až vypadneme někam do přírody.
Přejeli jsme tedy metrem na začátek a vyšplhali po nekonečných schodech v lese
až na pahorek k lanovce. Pak jsme vstoupili na nádherný vlnitý most s názvem
Henderson Waves. Procházeli jsme po dřevěné podlaze a kochali se výhledem na
mrakodrap v dálce. Most byl zavěšen ve výšce 36 metrů nad zemí, a když na něm
stojíte, ani vám tak nepřijde, že se vlní. Myslela jsem si, že půjdu po vlnitém
povrchu nebo budu zdolávat kopcovitý tvar podlahy, ale to co opravdu tvoří
vlny, jsou jen zvláštní přístřešky. Když se vykloníte přes zábradlí, na začátku
mostu uvidíte, že kopulovité přístřešky vytváření jednu velikou zvlněnou vlnu.
Tato stavba se povedla. Skvělý nápad!
Pokračovali jsme dál
džunglí po klikatém mostě, který vedl korunami stromů. Most byl vyroben z
ocelové drátěnky, takže když jsme se podívali pod nohy, viděli jsme jen zeleň o
pár pater níž. Celou dobu, když jsme procházeli po stezce, jsme slyšeli nejspíš
nějakého cvrčka, který vydával zvuk jako vrtačka u zubaře. Pojmenovali jsme po
vrtačkovník.
Most nás zavedl do
botanických zahrad, kde jsme se podívali do zahrady motýlů, jedlého ovoce a
palem. Na dětském hřišti jsme vyzkoušeli otáčecí zvětšeninu hry bludiště a
dostali jsme kuličku do cíle. Ale byla to fuška.
Došli jsme na konec a
pak se vraceli zpět. Udělali jsme odbočku na terasovitou zahradu, kde byly
nádherné květiny a létaly nad nimi vážky. Hledali jsme sochu Merliona, která
byla zakreslená na mapce. Ale nenašli jsme. Chodili jsme pořád dokola a nikde
nebyla.
Vrátili jsme se na
stanici lanovky a upoutal nás most u restaurace, který byl ověšen zlatými
zvonečky, na kterých byly napsány milostné vzkazy nebo přání. Na konci mostu
byl zavěšen velký zvon a byla u něj napsána legenda, která říkala, že když na
něj zazvoní dva zamilovaní lidé, budou mít spolu navěky šťastný život. Chytla
jsem s Adamem za provaz od zvonu a společně jsme zvon rozkývali a jeho srdce s
hromovým cinknutím narazilo do železa okolo.
U pokladny lanovky jsme
se dozvěděli, že můžeme po šesté hodině jet za dětský vstup, což nám vyšlo
vhod, protože cena za cestu lanovkou nebyla zrovna nejnižší. Pomalu se stmívalo
a nám se naskytl krásný pohled na rozsvícené město a ostrov Sentosa, kam jsme
měli namířeno. Na ostrově je obrovský lunapark, ale večer z výšky vypadal
opuštěný a spíš na nás působil jako děsivý Jurský park. No, naštěstí jsme tam
nenatrefili na žádného dinosaura, kromě několika soch, které vypadaly spíš
roztomile než nebezpečně. Procházeli jsme se po pláži, kde zrovna studenti z
vysoké měli seznamovák, a pak jsme si koupili úžasnou kokosovou zmrzlinu. Pán v
obchodě nám rozpůlil kokos, kokosovou vodu nám nalil do kelímků a do skořápky
nám dal jeden kopeček zmrzliny a obsypal ho oříšky. Ujídali jsme pak zmrzlinu a
zároveň dlabali ze skořápky čerstvou kokosovou dužinu.
Bylo úžasné vidět
osvětlené mrakodrapy a lodě plující k přístavu po moři. Svezli jsme se lanovkou
po ostrově a pak zpátky na Mount Faber, kde jsme začínali. Museli jsme z kopce
sejít po schodišti k metru, jenže po celé stezce nebyly žádné lampy. Ještě že
jsme měli baterku na mobilu, která nám slabým kuželem světla svítila na cestu.
Koupili jsme si jízdenku
na metro a domluvili se, že se ještě podíváme na osvětlené stavby kolem zátoky
Marina Bay. Hlavně nás zajímalo, jak vypadá mrakodrap Marina Bay Sands. Přejeli
jsme několik zastávek k té nejbližší, a pak se museli zorientovat ve městě.
Nevěděli jsme, na jaké straně metra jsme vystoupili, ale naštěstí jsme s sebou
měli mapu. A pak jsme konečně došli k vodě… Wow! Nádhera! Mrakodrapy se
odrážely ve vodní hladině a poblikávaly všemi barvami. Procházeli jsme se po
nábřeží a jen si užívali překrásný výhled, který se nám naskytl. Na všechno
dohlížela bílá socha Merliona chrlící vodu z velké tlamy. Hříva mu vlála ve
vánku a šupiny na ocasu mořské panny se leskly zlatým světlem.
Obešli jsme nábřeží až k mostu DNA a vyhlídkovému kolu. Mysleli jsme, že
někde seženeme něco k snědku, protože jsme od oběda nic nesnědli, ale všude už
to žilo nočními bary a tam jsme zacházet nechtěli. Vrátili jsme se metrem do
Malé Indie k hotelu, ale i tam naše restaurace byla zavřená. Nebylo divu, byla
už pomalu půlnoc. Na ulici před výtahem do hotelu stál automat s plechovkami
džusů. Koupili jsme si jedno pitíčko s příchutí aloe vera, protože jsme věděli,
že v něm jsou kousky dužiny. Čirá zoufalost.
Žádné komentáře:
Okomentovat