Den 18.
Budíček zazvonil v půl čtvrté ráno a hned poté jsme s bručením lezli s
postele. Hodili na sebe oblečení z připravených hromádek a vzali si cestovní
batůžek a foťák. Ve čtyři hodiny na nás před hotelem čekal menší autobus, který
nás dovezl až k Borobuduru - buddhistickému chrámu, který se skládá z šesti
čtvercových podlaží a třech hlavních kruhových teras. Na cestě k vrcholku jsme
dostali baterku, protože přece jen byla ještě tma. Lezli jsme po kamenných
schodech k hlavní stúpě a prošli tak symbolicky třemi světy - třemi sférami
budhistické kosmologie: kámaavačara („sféra žádosti“), rúpaavačara („sféra
forem“) a arúpaavačara („sféra beztvarého bytí“). Liší se od sebe výjevy na
stěnách. V dolních terasách jsou v kameni vytesány obrazce, kdy se člověk už
dokázal odpoutat od vášní, ale zatím je ještě spjat s formou. Můžeme si zde
prohlédnout reliéfy, které vypráví o životech Buddhy a jeho činech. Postavy
jsou na první pohled všechny stejné. Ale to je však jen zdání. Každá postava se
liší malými detaily, které dokáže rozeznat jen dobrý průvodce nebo samotný
mnich.
Tři kruhovité terasy
odpovídají stádiu, kdy člověk dosáhl dokonalosti, kdy se už odpoutal od přání,
tužeb a od světa hmotného. Proto terasy představují něco neohraničeného,
volného, dokonalého. Nejsou tady už obrazce ani sochy malých Buddhů, jen
zvonovité stúpy umístěné do pravidelných kruhů.
My jsme si stoupli
vedle zvonovité stúpy na vrcholku a pozorovali východ slunce. Obloha byla
temná, ale po chvilce zčervenala, zežloutla, zoranžověla. Měnila se každým
okamžikem a my tu krásu jen pozorovali. Jen škoda, že tam bylo tolik turistů.
Chtěla bych si tam jen tak sednout a kochat se rozjasňující se oblohou bez
cvakajících fotoaparátů (tedy, já fotila taky jako divá) a šramotu kolem. Pak
by to bylo úplně dokonalé. Už se celkem rozednělo. Na druhé straně chrámu byla
všude pod námi mlha, ale určitě ji sluneční paprsky rozeženou, až vykouknou. Na
chvilku se z nebe vytratily všechny barvy. Už nebyly červánky a rudá záře.
Napjatě jsme čekali, co se bude dít. A pak vykouklo Slunce. Pomalu vylézalo
mezi dolíčkem dvou hor a zlatavě pálilo. Začal nový den.
Prošli jsme si okolní
terasy cestou dolů a vrátili jsme se zpět na recepci, kde nám za vrácení
baterek dali červený šátek s potiskem Borobuduru. Mohli jsme si tam dát i
snídani – kávu, která nám po několika dnech brzkého vstávání přišla vhod.
Řidič nás vyzvedl
přesně v osm, jak bylo domluveno a jeli jsme hodinu a půl k druhému chrámu
jménem Prambanan. Tentokrát to byl ale hinduistický chrám vytvořený na počest
manželky boha Šivy a její nádherné štíhlé postavy. Prambanan v překladu znamená
štíhlá panna. Chrám byl postaven na počátku desátého století našeho letopočtu.
Celému komplexu staveb dominují tři nejvyšší chrámy zasvěcené bohům – Brahmovi,
Šivovi a Višnuovi, jejichž sochy můžeme vidět uvnitř.
Museli jsme uznat, že
Borobudur se nám líbil víc. Krásu manželky Durgy, také nazývané Lara Jonggrang,
jsme spatřili, ale tolik nás neuchvátila. Prambanan byl velmi poničen a pod
správou Unesca znovu vystavěn, stejně jako Borobudur, ale opravy jsou to velmi
náročné. Kameny musí být umístěny přesně tak, jak dříve byly, a je velmi
složité najít k sobě dva pasující kousky z na pohled stejných, ale odlišných
reliéfů.
Procházeli jsme okolo a
lezli po kamenných schodech nahoru se podívat dovnitř chrámů na sochy bohů. A
najednou ke mně přišel nějaký pán s dcerou a oslovil mě, jestli si mě s dívkou
může vyfotit. Odpověděla jsem, že klidně může a tak si nás vyfotil. Netuším,
proč někdo chce fotku s cizincem. Možná budu v hezkém rámečku v rodinném albu.
Možná taky ne, ale přišlo mi to legrační.
Pak jsme se s Adamem
vydali zpět. Museli jsme projít zahradami, kde zpívala žena pisklavým hláskem
orientální písně. A na rohu u exotické zahrady s jeleny a srnkami nás odchytla
skupinka školáků, abychom jim o sobě něco řekli a vyfotili se s nimi. Prý dělali
nějaký projekt o tom, z jakých zemí sem přijíždí turisté.
Z výletu jsme přijeli asi ve dvě hodiny
odpoledne a zase jsme měli děsný hlad. Převlékli jsme se a vyrazili na obchůzku
po městě. Chtěli jsme to tentokrát vzít druhou ulicí, kde by podle mapky měly
být menší chrámky, ale mapu jsme si s sebou chytře nevzali a zabloudili jsme v
uličkách malé čtvrtě u nábřeží řeky. Pomalu se stmívalo a ulička začala vypadat
celkem strašidelně. Držela jsem se blízko Adama a rychlými kroky jsme
procházeli dál. Nějaké malé děti vyběhly z rodinného domku a pobíhaly kolem nás
a pokřikovaly: „Hello. Hi. What is your name? Hello…“
Pak cesta konečně
směřovala k hlavní ulici. Vyšli jsme u vlakového přejezdu, šťastní, že jsme
zase na hlavní třídě. Procházeli jsme obchůdky a Adam si vybral skvělou košili
s barevnými vzory. Obával se, že rovný střih mu nebude slušet a ve velikosti
bude plavat, ale po vyzkoušení mu padla jako ulitá. Moc mu slušela.
Bolely nás nohy. Au au, čvacht. Doploužili
jsme se domů, sbalili si věci na zítra a mrtví padli do postele.
„Dobrou.“
„Brou.“
Žádné komentáře:
Okomentovat